Rozhovor v červnovém magazínu Esquire : Mads takový normální zabiják

Sedíme spolu v Holborn Dining Room londýnského hotelu Rosewood. Mads si objednává Pastýřský koláč, který tamního šéfkuchaře údajně proslavil napříč Spojeným královstvím, a plně červené víno. Do Londýna rodilého Dána přivedly mediální povinnosti kolem premiéry Fantastická zvířata: Brumbálova tajemství. Šestapadesátiletý Mikkelsen si v něm zahrál jednoho z hlavních antihrdinů magického univerza spisovatelky J.K. Rowlingové Gellerta Grindelwalda. Je 31.března, tři dny po předávání Oscarů. Za sebou máme celý den focení a před sebou ještě alespoň hodinu a půl rozhovoru, Na první pohled je tahle hollywoodská hvězda něco jako Weiferichovo prvočíslo. Cosi nesmírně vzácného a pro nás běžné smrtelníky jen stěží pochopitelného. Ale jen do chvíle, než se s ním dáte do řeči, O fotbale, který miluje. O Messim, po němž pojmenoval svého psa. Anebo o cigaretách bez filtru, které si nedokáže upřít, i když ví, že by měl. A vy zjistíte, že z matematického hlediska je Mads Mikkelsen spíš průměr než Weiferichovo prvočíslo. Tedy úplně normální člověk.

Jak se dnes máte, pane Mikkelsene?

Mads: Mám se dobře. Jsem sice trochu znavený, poněvadž ten uplynulý týden tady v Londýně byl velmi náročný, nic to však nemění na tom, že se vlastně cítím skvěle

Neměl byste na tyhle premiérové týdny být už dávno zvyklý?

Mads: Máte pravdu. Jenže tenhle byl trochu jiný než všechny ty minulé. Máme za sebou dlouhé měsíce všelijakých lockdownů. Se spoustou známých jsem se tady viděl po dlouhé době. Zcela bez mučení se přiznávám, že jsme společně  párkrát  vyrazili do nočního Londýna. A ano, především proto jsem teď unavený

Co je v těchto dnech vašemu srdci nejbližší?

Mads: Skutečnost, že se dnes konečně vracím domů do Dánska. Byl jsem pryč příliš dlouho. Velmi se těším. Domů za svým psem a svou rodinou. Přesně v tomhle pořadí.

Sledoval jste letošní předávání Oscarů?

Mads: Ne, na předávání Oscarů jsem se nedíval. Pokud ale narážíte na ten incident (facka Willa Smithe moderátorovi Chrisi Rockovi), tak ten jsem samozřejmě viděl.

A?

Mads: Nevím, co si mám o tom myslet. Vlastně si o tom asi nechci myslet nic. Víte ve světě kolem nás se toho zrovna děje tolik, že si zakazuji mrhat svou energií na něco tak narcistického a dětinského. A adjektiva narcistický a dětinský užívám v tomto kontextu záměrně

My jsme se tady dnes sešli díky skutečné, tedy nevirtuální premiéře filmu Fantastická zvířata: Brumbálova tajemství. To samo o sobě je fantastické, protože ještě nedávno to vypadalo tak, že žádné skutečné premiéry už možná nikdy nebudou.

Mads: To je pravda. A ptáte-li se mě, zda jsem se obával o budoucnost kinematografie, tak vám mohu říct, že se o ni stále ještě trochu bojím. Kdo říká, že teď už bude líp? Během pandemie filmový svět zachránily streamovací platformy. A za to jsem nesmírně vděčný. Přesto pevně doufám, že se lidé znovu vrátí i do kin a bude opět nastavena nějaká přirozená rovnováha mezi analogovým a digitálním světem. Jsem totiž přesvědčen, že určitý druh filmů byl stvořen pro velké plátno, a hlavně proto, abychom se na ně dívali s ostatními lidmi - společně. Smáli se spolu, strachovali, nebo třeba i plakali. Tenhle prožitek je přece součást naší kultury a já mám za to, že jsme si až nebezpečně rychle zvykli, že z našich životů najednou zmizel. Jistě lze namítnout, že je to ve srovnání se všemi těmi devastujícími událostmi posledních týdnů, měsíců a let jen drobnost. Zároveň je to však jedna z těch malých věcí, které nás činí lidmi, a ještě včera tady byly - a dnes už nejsou.

Já ten film viděl včera. Vaše agentka mi zajistila dopolední promítání v jednom velkém pražském kině, kde jsem byl úplně sám. Do kina jsem se díky vám vrátil poprvé asi po třech letech. Je to film o magii a já tu filmovou magii, kterou jsem dřív tolik miloval, rozhodně znovu cítil

Mads: Vidíte. Doufám, že film bude mít stejný dopad i na ostatní diváky a pomalu se vrátíme ke starým dobrým časům a plným sálům

Jak jste vy sám prožil ty poslední tři covidové roky?

Mads: Byl jsem jeden z těch šťastlivců, který vlastně celé to období propracoval. S řadou restrikcí a obtíží, pochopitelně. V našem oboru jsme však měli to štěstí, že spousta produkcí mohla navzdory všemu pokračovat, a tak jsem dělal, co jsem mohl. Když jsem zrovna nepracoval, trávil jsem spoustu času v přírodě, chodil na procházky nebo jezdil na kole. V žádném případě mi tedy nepřísluší si stěžovat. Jiní lidé přišli o svá živobytí nebo dokonce  životy   

Váš nový film znázorňuje magický svět na pokraji války. Dokázal byste si během natáčení představit, že se tahle fikce stane v roce 2022 realitou?

Mads: Víte, tohle v dějinách lidstva není nic nového. A nijak to ani nesouvisí s dobou v níž právě žijeme, Naopak, je to něco prastarého v nás, co nás nutí naše dějiny neustále opakovat. Nepřetržitě sice tvrdíme, že se z dějin musíme poučit, ale zřejmě v tom nejsme vůbec dobří. Teď se všichni divíme a říkáme, že válka na Ukrajině přišla nečekaně. Ale kdo počátkem roku 1991 očekával válku v Jugoslávii - nebo jakoukoli jinou válku?

Dokážu si asi představit, jak se připravujete na roli skutečné osoby. Ale zajímalo by mě, jak složité je hrát smyšlené postavy typu Šifry z Casina Royal, Kaecilia z Doctora Strange nebo právě teď Gellerta Grindelwalda...

Mads: Vlastně v tom není zas až takový rozdíl. Snažím se i všechny ty fiktivní, komiksové nebo pohádkové hrdiny vnímat jako skutečné lidi. To, že je Grindelwald mimo jiné také čarodějem, mu dodává pouze další zajímavý rozměr. Je to klobouk, který nosí. J.K. Rowlingová je mistryní svého oboru v tom smyslu, že nám její postavy připomínají nás samotné. I přesto, že jsou naprosto výjimeční, sestávají se ze stejných lidských struktur jako my ostatní. A přesně tak jsem k té roli přistupoval.

Jak dlouho to od chvíle, kdy nějakou roli přijmete, trvá, než se stanete postavou, kterou se stát musíte?

Mads: To velmi záleží na daném projektu. Někdy vám dají přečíst scénář a pak máte mnoho měsíců, během nichž můžete o roli přemýšlet, mluvit s ostatními a střádat nápady. Jindy, jako třeba v tomhle případě, toho času máte o poznání méně. V Grindelwalda jsem se musel převtělit během několika málo týdnů. Občas máte  samozřejmě  také role, pro které je zapotřebí osvojit si určité dovednosti. Musíte se naučit jezdit na koni, hrát na klavír nebo mluvit plynule španělsky. To je úplně jiný příběh

Existovalo něco takového v případě Fantastických zvířat?

Mads: Tak trochu. Musel jsem se naučit zacházet s kouzelnou hůlkou.  

Jak to myslíte?

Mads: Když se podíváte pozorně, zjistíte, že každá postava má svůj velmi osobitý způsob boje s hůlkou. A já jsem nějaký takový vlastní styl musel rovněž objevit. A samozřejmě jsem také musel zkouknout všechny díly Harryho Pottera. Když v roce 2001 vyšla první část, bylo mi už 36 let, takže jsem to celkem logicky neprožíval tolik, jako někteří mí kolegové, kteří byli tehdy mnohem mladší a jsou dnes opravdoví experti. Pro mě byla řada těch kouzel a zaklínadel, s nimiž jsem se v rámci tohoto filmu setkal, úplně nová.

Co je pro vás vlastně víc uspokojující: mezinárodní úspěch, který zažíváte neustále, nebo ten obrovský domácí úspěch, který jste měl s dramatem Chlast, jež v roce 2021 získalo i Oscara za nejlepší cizojazyčný film?

Mads: Líbí se mi oboje

Dobré, když člověk oboje má...

Mads: To rozhodně. Víte nijak zvlášť nehloubám nad rozsahem svých úspěchů. Nejsem typ člověka, který by si doma sepisoval pomyslné žebříčky slávy. Těší mě, že se mnou lidé z různých koutů světa rádi spolupracují. Po všech těch letech mám stále ještě dobré přátele ve filmovém průmyslu v Dánsku a mám dobré přátele i v Hollywoodu - a z toho plyne spoustu příležitostí, za něž jsem vděčný

Ale určitě jste hrdý na to, že se vám podařilo přivézt do Dánska Oscara ne?

Mads: Samozřejmě je to skvělé. Je to jako když se podaří něco mimořádného ve fotbale. Najednou o vás ví celý národ. Myslím si, že v Dánsku v posledních letech dospěla generace herců, režisérů a kameramanů, kteří jsou úspěšní na mezinárodní úrovni. A Dánové jsou na ně právem hrdí. O některých slyšíme víc, jiní dělají menší věci. Ale existují. Všichni tak nějak vnímáme, že se to děje, což mě těší ze všeho nejvíc

Jak důležitá je pro vás lokální filmová kultura?

Mads: Nesmírně. Přece jen jde o mé příběhy, mé přátele, můj jazyk. Obrovské množství osobních pout. Navíc si myslím, že je vždy mimořádně přínosné, když kolem sebe máte lidi, se kterými si skutečně rozumíte. Společně se pak snadněji posouvají hranice.

Přesto existuje spousta herců, kteří za sebou pálí mosty, jakmile se prosadí v Hollywoodu.

Mads: Existují, ale je jich mnohem méně, než si myslíte. V Hollywoodu znám několik úspěšných švédských herců, kteří by si rádi zahráli v něčem doma. Jenže nikdo jim nic nenabízí. Někdy ty mosty nepálí lidé, nýbrž země.

Co by měly mezinárodní filmové průmysly dělat, aby obstály v hollywoodské konkurenci? Zejména v této složité době, kdy všichni bojují o diváky

Mads :Tak v první řadě si myslím, že by neměly vnímat Hollywood jako konkurenci. Neměly by se s produkcí z Los Angeles  snažit bojovat. Francie, Německo, Švédsko, Dánsko - žádná z těch zemí nikdy nebude mít k dispozici takové rozpočty jako Hollywood. A kdyby náhodou měla, stejně by pravděpodobně s nimi neuměla správně naložit. Každý kraj má svůj vlastní potenciál, který by se ale neměl snažit využít k tomu, aby rychle ukousl větší kus z koláče. Spíš má usilovat o to, aby ostatní země inspiroval. Nesoutěžme spolu, buďme hrdí na to, že existují filmy, jež mohly vzniknout jen v té naší zemi. A budou-li se líbit i lidem za jejími hranicemi, vnímal bych to jako skvělý bonus.

Hon, snímek z roku 2012, v němž ztvárňujete učitele ve školce, kterého jedna z dívek nařkne ze sexuálního obtěžování, patří k těm nejstrašidelnějším filmům, které jsem kdy viděl. Dnes - v éře sociálních médií - je podle mě relevantnější než kdy jindy.

Mads: Pomluvy se dnes šíří rychle a v digitálním světě se proměňují v pravdy dřív, než si dá kdokoli tu práci, aby ověřil všechny dostupné informace a fakta. Nikdo u ničeho nebyl, a přitom má každý na všechno hned názor. Dřív v našem byznysu také existovaly fámy, zvěsti a drby. Ale dnes kolují rychlostí světla. To je jedna z největších společenských proměn. Já jen doufám, že se nám jako společnosti podaří, aby byl zdravý rozum i nadále součástí mezilidských vztahů, když už třeba nebude tím rozhodujícím faktorem. V mezičase si vychutnávám rozhovor s každým, kdo mluví o něčem, čemu skutečně rozumí, místo toho, aby jen papouškoval nespočet názorů na věci, o kterých nemá ponětí.

Jak přistupujete k sociálním médiím vy? 

Mads: Snažím se od nich držet vší silou co nejdál 

Přitom máte například na Instagramu téměř 1,5 milionu followerů 

Mads: To je ovšem čistě profesionální záležitost. V životě by mě nenapadlo založit si instagramový účet se záměrem šířit jeho prostřednictvím nějaký názor. Nikdy! V dnešní době lidi rozděluje úplně všechno. A dokonce ani nezáleží na tom, jestli jde o pozitivní nebo negativní zprávu. Ať napíšete na sociálních sítích cokoli, bude existovat někdo, pro koho to představuje důvod, aby proti vám zahájil válečné tažení

Jak složité je pro zahraničního herce prosadit se v Hollywoodu? Čím se lišíte od všech těch, kteří by chtěli, ale nedaří se jim to?

Mads: To je velmi individuální. Především musíte mít to štěstí, že vás někdo objeví. Filmy, které jsem natočil v Dánsku, putovaly po světě, někdo mě v nich viděl a připadal jsem mu zajímavý. Jiní zase rovnou odcestují do Států a neúnavně klepou na dveře. To je také cesta. Já bych doporučoval následující: pracujte co nejvíc lokálně. Dělejte skvělé věci se svými přáteli. Čím více zkušeností nasbíráte, čím víc svou práci budete milovat, tím větší je pravděpodobnost, že vás časem někdo zaznamená a otevře vám dveře.

Na mezinárodní úrovni jste prorazil díky bondovce Casino Royale..

Mads: Přesně tak, letos to je šestnáct let

Jak moc to změnilo váš život?

Mads: Můj život to nijak zvlášť nezměnilo, ale mou kariéru ano. Z profesního hlediska je spousta věcí najednou jednodušší. A štos s nabídkami je od té chvíle o něco větší, vlastně mnohem větší. Ale je fakt, že mi Hollywood většinou nabízí typově podobné postavy. Tak to tam prostě chodí. Jakmile vidí něco, co funguje, snaží se to dělat pořád dokola. Zahrál jsem si spoustu padouchů, zloduchů a zabijáků. Ale v každém z nich se mi podařilo objevit něco nového. Každý z nich mě uvedl do nového, dosud neznámého mikrokosmu. James Bond, Doctor Strange, Harry Potter - všechny ty filmy pro mě představovaly výzvu. Takže abych se vrátil k vaší otázce. Ano po Šifrovi se něco změnilo. Ale nepřestěhoval jsem se do Los Angeles, děti nemusely měnit školu. Vždy pro mě bylo mnohem zajímavější zůstat doma, Jen teď občas zazvoní telefon a já si jdu balit kufry

Vadilo vám někdy, že se vás Hollywood snaží vtlačit do určitého šuplíku?

Mads: Ne, proč? Každou nabídku mohu odmítnout. Kladné hrdiny si navíc vždycky můžu zahrát doma

Máte nějakou vysněnou roli, kterou jste si ještě neměl příležitost zahrát?

Mads: Jako Hamleta, myslíte?

Třeba

Mads: Ne. O to už se pokusilo milion lidí přede mnou a já nevidím důvod, proč bych se k nim měl přidávat. Ale co se určitých záměrů týče, tak jsem odjakživa fanouškem kung-fu filmů. Ale možná jsem na to už moc starý. A miluju zombíky

Do toho byste měl rozhodně jít

Mads: Já vím

Je pravda, že jste ztratil scénář k filmu Casino Royal?

Mads: Ano

Jak se vám to mohlo stát?

Mads: Zapomněl jsem ho v letadle. S mým jménem na záhlaví každé stránky.

Kompletní scénář?

Mads: Ano. Let jsem prospal a v letištní hale jsem si následně uvědomil, že jsem ten scénář nechal zastrčený v přihrádce v sedadle. Okamžitě jsem běžel zpátky, ale do letadla už mě nepustili. Ale nejspíš uklízečka ho naštěstí jednoduše vyhodila. Onen štos nabídek, o kterém jsme se před chvíli bavili, by rozhodně nebyl tak velký, kdyby ten scénář tehdy někdo zveřejnil. To by byla absolutní katastrofa

Na katastrofu nedošlo a vy v posledních patnácti letech patříte k těm hercům, které Hollywood obsazuje velmi pravidelně. Čím si to vysvětlujete?

Mads: Těžko říct. Občas se sice sám sebe ptám, jak je možné, že zrovna já mám takové štěstí, ale odpověď na to nemám. Někteří lidé se objeví na scéně s obrovskými ohňostroji, zahrají si ve dvou třech filmech a zase se po nich slehne zem. Nikdo přesně neví, proč zmizeli, kam se poděli. Myslím, že je dobré neukládat všechna svá vejce do jedné ošatky. A také je třeba  se od celého showbyznysu snažit oprostit, žít v současnosti a maximálně si užívat to, co zrovna děláte

Jednou jste někde řekl, že herectví nikdy nebylo vaším snem

Mads: To je pravda. Nikdy by mě ani nenapadlo snít o herectví. Jako asi každý jsem měl rád filmy. S kamarády jsme chtěli být jako Bruce Lee, Charles Bronson nebo Buster Keaton. To byli herci, které jsme obdivovali. Ale tehdy by mě nikdy nenapadlo, že by to mohlo být skutečné povolání. Nevím co jsem si myslel. Asi že je to nějaká rodinná záležitost, že se to dědí z otců na syny jako u nějakých šlechticů. Já nikdy nebyl v divadle. Takže jsem o tom nemohl ani snít. Až později jsem zjistil, že lze herectví studovat. A mnohé se změnilo

S herectvím jste přitom začal relativně pozdě

Mads: Ano, svou první roli jsem dostal ve třiceti - což je opravdu pozdě. Do té doby jsem se živil jako profesionální tanečník. Ani o tom jsem nikdy nesnil. V mém životě se vlastně všechno seběhlo nějak náhodně. Dělal jsem tehdy závodně gymnastiku a přesně někoho takového zrovna hledali v jednom muzikálu. Choreograf se mě zeptal, zda se nechci naučit pár tanečních kroků. Řekl jsem ano a... zbytek je historie

Nutno podotknout, že ač to všechno byla, jak říkáte náhoda, ve všem, co jste dělal, jste byl velmi dobrý. Dokonce jste tancoval v proslulém souboru Martha Graham Dance Company

Mads: S tancováním mi hodně pomohl sport, který jsme dělal odjakživa. Samozřejmě, že je to trochu jiné, ale byl jsem zvyklý se fyzicky projevovat. Krůček po krůčku jsem se pak zamiloval do celého toho dramatu kolem tancování - a nakonec do dramatu jako takového...

Už jsme to trochu nakousli, když jsme mluvili o Instagramu a vlastně i o letošním předávání Oscarů. Jak složité je být v dnešní době filmovou hvězdou?

Mads: Každý z nás má občas slabší chvilku. Máte špatný den, tak se chováte jako blbec. Někde se s přáteli opijete. Nebo jste prostě chytil chřipku a vypadáte šíleně. Jenže všichni dnes s sebou nosí telefony, natočí vás, dají to na internet a bulvární média z toho udělají obrovskou story. Například z chřipky se rychle stane smrtelná nemoc. Je nepříjemné, když někdo něco podělá. Když Will Smith udělá to, co udělal. Nebo když nějaký mladý herec něco vyvede O hercích se říká, že mají vůči společnosti zvláštní zodpovědnost. Nevím zda s tím souhlasím. Mají zodpovědnost vůči svému řemeslu. Musejí chodit včas do práce a chovat se slušně na place, to ano .Ale jinak? Těžko říct. Ale vždy platí má univerzální rada: můžete zůstat doma. Tam jste zaručeně v bezpečí.

Nevadí vám, když vás neustále oslovují lidé a chtějí se s vámi fotit, jako teď během našeho rozhovoru? 

Mads: To mi vůbec nevadí. Rozumím tomu. A zase - kdyby mi to vadilo nebo bych si zrovna nepřál být rušen, mohu zůstat doma. Jinak ale přece nemůžu říct klukovi, dívce nebo staršímu pánovi, že se s nimi nevyfotím. Už jen to, že mě oslovili, je muselo stát spoustu odvahy. Jsou to malí hrdinové. Mě to nic nestojí a pro ně to znamená hodně

Má člověk působící v Hollywoodu automaticky strach ze stárnutí?

Mads: Nevím, jestli to má něco společného s Hollywoodem, ale stárnutí mě štve. Nechci zemřít. Život je skvělý. Ale chápu, kam tou otázkou míříte. Samozřejmě, že nás všichni soudí podle našeho vzhledu. Dává to smysl, protože se na nás koneckonců chodíte především dívat. Ale prozradím vám jedno tajemství - stejně zestárneme. Ani Hollywood s tím nedokáže nic udělat. A všude kolem nás jsou ty nejhorší příklady těch, kteří se ještě stále snaží stárnutí zastavit. Jsou to většinou ženy, protože jejich životnost je v naší branži bohužel kratší. Nejprve dostávají velké role, pak na dvacet, třicet let zmizí, a pak se znovu objeví jako starší dámy. Jako by nám divákům vadilo dívat se na ženy středního věku. Jenže nám to vůbec nevadí, naopak, milujeme je. Z tohohle hlediska je to tedy především chybně nastavený systém. Celý náš průmysl je v tomto kontextu trochu šílený   

Jakým způsobem relaxujete, při čem nalézáte rovnováhu?

Mads :U mě je to většinou rodina a sport. Dělám spoustu sportů. Jako malý jsem vždy chtěl hrát za Barcelonu. To byl můj skutečný sen. Ale bylo jasné, že se nikdy nesplní, protože jsem hrál závodně házenou, a ne fotbal. Byl jsem hlupák. Ale o těchhle velkých věcech jsem vždycky snil. O Poháru mistrů a o olympiádě. Sport jsem odjakživa strašně miloval. A miluji dodnes. Hraju hodně tenis. Jezdím pravidelně na kole. Dělám spoustu věcí. Pomáhá mi to přijít na jiné myšlenky, nepropadnout v téhle složité době depresím 

Tancujete ještě občas?

Mads: Ne. Upřímně, netancoval jsem nikdy, ani když jsem byl tanečník. Nikdy jsem nechodil na diskotéky. Tanec na jevišti jsem si užíval. Ale všude jinde mi to přišlo divné. Jako nějaký zvláštní namlouvací rituál. Pokaždé, když někoho takhle vidím, tak si říkám: proč si sakra prostě nezaplatí pokoj?

Máte nějakou životní filosofii, kterou jste v posledních letech herectví objevil? 

Mads: Myslím si, že ambice je dobrá, ale jen v malých věcech - v řemeslu, které děláte. Vždycky si říkám, že můj nový film bude ten nejlepší v historii. Nikdy se to nestane, ale já k tomu tak přistupuji- Neúnavně na tom pracuji a neustále se snažím zlepšit každou maličkost, dokud ten film nedotočím. Ale co se týče mé kariéry, tak tam se snažím ambice nemít. Nemám role, které bych potřeboval získat, ceny o něž bych stál, ani žádné bohatství, které nutně potřebuji vydělat. Kdybych tato přání měl, a ona by se nesplnila, celý život by mi rázem mohl připadat jako velké zklamání. Neříkám vám, abyste nesnil, ale myslím, že je třeba ke snům přistupovat opatrně, neždímejte je. Užívejte si práci, užívejte si život. Dejte maximum energie do každé maličkosti, kterou zrovna děláte. Važte si své cesty. A pak se vám třeba nakonec podaří dosáhnout mnohem víc, než jste si kdy vysnil. Úplně náhodou. Tak jako mě 

Fotogalerie: Mads Mikkelsen - UNCENSORED (Esquire Czech Republic) (models.com)

JuanKr - Photographer